E-mail

19. ledna. Výroční členská schůze v Brně už nebyla tak bouřlivá jako před rokem. Hlavně se pracovalo. Po diskusi byly doplněny a schváleny Stanovy. Bylo dořešeno hospodaření klubu. Bylo zvoleno nové vedení klubu a schválena činnost klubu v r. 2002. Důležité pro budoucnost klubu je, že bylo přijato šest nových zájemců o členství v klubu.

5. - 7. dubna. Secvičné v Buchlovicích se poprvé zúčastnily prakticky všechny francouzské jednotky, které jsou součástí 27. divize. Počasí nám moc nepřálo. Zima a sníh chvílemi připomínaly ústup Napoleona z Ruska. Nic však nedokázalo naše vojáky odradit od cvičení. Výcvik se postupně zaměřil na sjednocení povelové techniky poddůstojníků a jednotné provádění povelů. Zvláštní pozornost byla věnována výcviku nováčků. Vyvrcholením byl nácvik manévrování velkých kolon. Na "oblíbené" schůzi klubu jsme projednali připravenost na první zahraniční akci a přijali další tři zájemce o členství. Vojáci, už mimo program, řešili úpravy své ústroje a výstroje. Všichni jsme se zahřáli až na společném posezení u guláše v klubovně místních zahrádkářů.

25. - 29. dubna - Bitva u Lodi a obsazení Milana. Příprava této akce byla zřejmě poznamenána problémy ve vedení ENS, protože se do poslední chvíle měnily instrukce.
Přesto den D nadešel a my jsme postupně přicházeli k parkovišti, na které měl přijet náš autobus. Tady nás čekalo první překvapení. Parkoviště neexistovalo, stalo se součástí staveniště.
Když autobus dorazil na náhradní parkovišťátko, čekalo nás další překvapení. Ze stroje vyběhli oba řidiči v rukavicích a začali rozebírat motor. České ručičky opět dokázaly, že jsou "zlaté" a my jsme s menším zpožděním vyrazili k hranicím.
Po poklidné cestě jsme dorazili do Lodi, kde jsme po krátkém bloudění našli určené parkoviště v době, kdy většina Itálie ještě spala. Po uvedení do bojové pohotovosti jsme za rachotu bubnů vypochodovali do Palazzo Pittoletti, kde byl v r. 1796 Bonapartův generální štáb. Po chvíli pochodu nás zaregistrovala místní policie a dovedla nás na místo, kde nás měli očekávat naši bojoví druzi z 8. pluku, aby nám předali připravené patrony. Palác i nádvoří však zely prázdnotou. Postupně začaly přicházet jednotky, které přijely až ráno jako my. Po hodině dorazily první jednotky z Milana a po chvíli i štáby "znepřátelených armád", které v té době už byly v družné zábavě. Střelný prach nebyl, díky tragické události v Milaně před týdnem. Byla potřebná další potvrzení, která se teprve vyřizovala.
Konečně jsme vyrazili na místo bitvy, která se měla odehrát poblíž autentického místa, na břehu řeky Addy. Avizovaný 45ti minutový pochod se protáhl téměř na dvojnásobek. Teplota mezitím vystoupila vysoko nad 20oC a prach z cesty plné výmolů způsobily, že zápřahy děl, které proti historické skutečnosti tvořili vojáci místo koní, byly již na pokraji svých sil. Střelný prach ještě stále nedorazil.
Když se konečně objevil zásobovací trén, velení takticky rozhodlo vydat už pořádně naštvaným vojákům oběd. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Bitva, která nebyla určena veřejnosti, ale jen kamerám různých soukromých společností, byla jen sledem bojových scén. Po hodině "bojující" jednotky zmizely za obzorem. Náš polní lazaret a dělostřelectvo osiřely. Všichni na nás zřejmě zapomněli. Po delším odpočinku jsem zavelel k přesunu na parkoviště našeho autobusu. Mezitím bitva skončila a vojska v časové tísni se přesunula do města Lodi přivolanými místními autobusy, aby v 17:00 mohla být zahájena vzpomínková slavnost a slavná mše svatá za padlé.
Po jejím skončení začalo drama, na které všichni zúčastnění asi dlouho nezapomenou. Detailní popis by vydal na knihu, a tak jen stručně. Italský řidič autobusu, který nás měl dovézt na místo ubytování, oznámil svým pasažérům, našim kamarádům, že mu za chvíli padne a že se na nás může vy…! Po projetí několika křižovatek na červenou nás úspěšně setřásl a my jsme zůstali sami na dálnici asi 30 km od Milana. V ruce jsme měli jen program s názvem ulice, kde jsme měli být ubytováni a který místním obyvatelům nic neříkal, a mobilní telefon, který úspěšně rozezvučel všechny telefony našich kamarádů, ale bohužel v zavazadlovém prostoru našeho autobusu. Po třech hodinách bloudění nádherným městem, což byla naše odměna, po úspěšném vycouvání z jednosměrné ulice a několikanásobném objetí hradu v centru města jsme za pomoci instrukcí přes majitele dopravní společnosti v ČR a informace mladé Italky viditelně asijského původu našli své přátele.
Sobota už proběhla bez komplikací a podle programu. Během nástupu a představení francouzských jednotek pod Vítězným obloukem obsadili Rakušané hrad. Při dobývání pevnosti jsme mohli konečně předvést všechno, co jsme se dosud naučili. Nejen akce vojáků, ale i činnost naší zdravotní služby vyvolaly potlesk diváků, zvláště když jsme v závěru bitvy začali ošetřovat i "raněné" Rakušany. Po krátkém odpočinku na nádvoří hradu nás čekal pochod městem se zastávkami u významných historických památek. My, účastnící páteční anabáze, jsme poznávali místa, která jsme už viděli. Pochod skončil v Palazzo Serbelloni, kde byl v r. 1796 Bonapartův štáb a kde jsme my, stejně jako naši předchůdci odpočívali, jedli a pili. Bohužel jen vodu, slibovaného vína jsme se nedočkali ani v neděli. A tak jsme se po návratu do ubytovacích prostor vrhli na nejmenované české pivo, které jsem prozíravě zajistil u řidičů autobusu. Ti méně unavení vyrazili na průzkum města. Většina ale trávila část noci návštěvami přátel, se kterými se setkáváme většinou jen na podobných akcích.
V neděli jsme se vrátili do Palazzo Serbelloni, kde program pokračoval postavením Stromu svobody a veselicí pod ním. Dopoledne byli přítomni oficiální hosté a sponzoři akce. Obědem akce Milano - Lodi skončila. Následoval přesun do ubytovacích prostor, převlečení, sbalení a odjezd. Už v civilu jsme navštívili Milánský dóm, nádhernou stavbu, která v pátek v noci při umělém osvětlení byla ještě krásnější. Při výjezdu z Milana jsme zahlédli poškozený mrakodrap, který byl příčinou zdržení začátku akce. V autobusu jsme zase schůzovali. Připravovali jsme už další akci, jejímž cílem je ostrov Elba. Ještě jsme se zastavili na dvě hodiny ve Veroně, krásném městě s koloseem a všem známým Juliiným balkonem. Potom už nás čekala jen klidná cesta, která pro většinu z nás skončila v pondělí v půl jedenácté v Brně.

18. - 19. května naši granátníci 18. pluku, jako pruské vojsko, opět dobývali hrad Hukvaldy.

15. - 16. června se naši zástupci zúčastnili vzpomínkové akce na bitvu u Kolína.

17. - 24. června - Elba. Příprava této akce byla poznamenána svérázným přístupem italských úřadů a institucí. Z něj vycházela řada změn v dispozicích přicházejících od ENS a štábu divize. K vyvrcholení došlo 3. 6., když jsme se z e-mailů během tří hodin dozvěděli, že se akce ruší, poté, že se čeká na zázrak a v zápětí, že se zázrak stal, akce se uskuteční, ale za změněných podmínek. Když jsme se v pondělí v noci scházeli na parkovišti v Brně, očekávali jsme s napětím, jak všechno dopadne. Akce začíná oficiálně až v pátek a my zůstaneme do té doby prakticky bez spojení. Třináctihodinová cesta do Benátek naše obavy značně utlumila a tak jsme se, po zaplacení za vjezd do města a parkovného, vydali obdivovat cíl milionů turistů z celého světa. Mě zarazilo, jak město od mé návštěvy před šesti lety zchátralo. Když jsme se utrmáceni začali, kolem dvacáté hodiny, scházet u autobusu, čekalo nás nemilé překvapení. Přestala fungovat chladnička na pivo. Ale i to jsme přežili.
Brzy ráno, ve středu, jsme se probudili na další zastávce, u města Sieny. Potom jsme, po krátkém odpočinku a úpravě svých zevnějšků, zaparkovali asi 500 m od historického jádra města. Zde jsem všichni litovali, že máme tak málo času a že většina památek bude otevírat až po našem odjezdu. To, co jsme viděli, stálo opravdu za to, i další cesta nádhernou krajinou Toskánska. Snad se sem ještě někdy vrátíme.
Odpoledne jsme už byli v přístavu Piombino, kam postupně dojížděla vojska z Moravy, Čech a Slovenska. Když trajekt po třetím zahoukání zvedl kotvy, začali jsme věřit, že jedeme na Elbu. Klidné moře dávalo tušit, že tam i dojedeme. Když jsme za hodinu vystupovali na molo v Portoferaio, na kterém nás už očekávali vojáci v historických uniformách, bylo nám jasné, že akce přece jen bude. Ubytovali jsme se v paláci, ve kterém žila za pobytu na Elbě Napoleonova matka. Po několikerém stěhování, podle pokynů Italů, jsme si konečně připravili lože a po dlouhé době zaujali polohu v leže.
Čtvrtek byl dnem volna. Ti mladší jej trávili u moře, kde si nechávali ničit pokožku palčivým italským sluncem. My dospělejší jsme raději ve stínu testovali, zda zase fungující chladnička dodává pivu tu správnou teplotu. Vždyť nás čekala dvoudenní, téměř absolutní prohibice. Hlavně ale všichni využívali volný čas k setkávání s přáteli z jiných klubů a k řešení problémů našeho společného koníčka. Většina z nás usínala až po půlnoci.
V pátek jsme se už vzbudili ve vojenském ležení jako před 200 lety. Do nového dne nás zvedly bubny k prvnímu nástupu. Po sečtení přítomných následovala rychlá snídaně a po poradě velitelů nástup všech jednotek v plné polní. Protože šlo spíše o akci prezentační než bitevní, nebyly zde organizovány bitvy v pravém smyslu slova, ale spíše bitevní ukázky, které někdy ani neodpovídaly skutečné taktice vojsk té doby. Navíc akce probíhaly za plného provozu, kde podle dohody měla auta přednost. Tak se často stávalo, že boj byl přerušen, aby zase pokračoval až po projetí aut.
A tak po oba dny mohli diváci, převážně turisté, sledovat přestřelky v ulicích, dobývání pevnosti, přepady "nepřátelských" táborů, dělostřelecké souboje v ulicích i dělostřelecký souboj pobřežní baterie s lodí, která byla kopií brigantiny z 18. století. Bojové akce skončily až v noci na neděli, kdy jednotky nastoupily na nábřeží, kde předváděly nabíjení a střelbu z pušek i děl.
Polední přestávky mezi akcemi a hlavně večerní volno využíval každý podle svých přestav. Po částečném usušení propocených uniforem se většina vrhla do vln moře, kde hledala nejlevnější osvěžení. Ti nejaktivnější pak museli čekat, až se slunce schýlilo k západu, aby mu nevystavovali svá spálená tělíčka. Bylo dost času na procházky městem i návštěvy místních muzeí, ale i na vyzkoušení, za kolik Eur si lze užít v místních hostinských zařízeních. A tak se ve starostech i radovánkách přiblížil poslední den našeho pobytu na ostrově Elba.
Neděle začínala stejně jako dny předchozí. Všechny jednotky nastoupily na náměstí, aby se pochodem městem rozloučily s jeho obyvateli. Potom už následovalo převlečení do civilu a poslední sušení uniforem. Většina se šla ještě rozloučit s mořem, aby si domů přivezli alespoň mokré plavky. V 18:30 jsme odrazili od mola a už jsme se mohli jen dívat, jak zvolna mizí v dálce místa, kde jsme prožili čtyři zajímavé dny a pomalu zapomínat na problémy, které tomu předcházeli. Po krátké noci začal den, ve kterém se vidina "nezdravé" české (moravské) kuchyně a dobrého piva stala skutečností. Po 13. hodině jsme se už rozcházeli v Brně s tím, že se zase brzy sejdeme v Itálii.

Naše představy o dalším setkání v Itálii se už bohužel nenaplnily. Brzy po návratu z Elby jsme se dozvěděli o problémech s italskými sponzory. Po zaplacení trajektu jsme si zaplatili i autobus, což řadě členů udělalo řádný škrt v rodinném rozpočtu. A tak jsme uskutečnili jen drobné akce.

5. - 7. července - Strakonice. Akce by mohla mít podtitul "secvičná a pochodové cvičení speciálních jednotek". Protože se ve stejném termínu konaly vzpomínkové akce na bojišti u Hradce Králové, sešla se ve Strakonicích jen Zdravotní služba a dělostřelci 5. pluku.

Pátek jsme využili k secvičení nosičů raněných, k dořešení jejich výstroje a k upřesnění postupu při rozvinování polního obvaziště. Odpoledne jsme se za zvuku bubnů vydali navštívit strakonický hrad a expozici muzea. Škoda, že zavírali tak brzy.

Po krátké noci jsme vyrazili na tradiční pochod na hrad Helfenburk. Tentokrát netradičně nepršelo. Ale už za Volyní začalo pálit slunce. A tak jsme se těšili na každou krátkou zastávku ve stínu. Když jsme se konečně dostali do lesa, bylo horko už i v jeho útrobách. Cesta se stala zkouškou odolnosti a vytrvalosti. Nakonec jsme se přece jen připlazili do vytoužené stylové restaurace v podhradí. Na hradě se konala akce šermířů, kejklířů a jarmarečníků. Byla zde spousta diváků a hlavně žíznivců. Ale i na nás se brzy dostalo lahodného moku. Ještě větší radost nám však udělal náš kamarád "taxikář" z Prahy, který nás po částech odvozil do Bavorova. Doma, po vysvlečení propocených uniforem a osprchování z nás spadla únava a dobrá nálada nám vydržela až do časného rána.

V neděli jsme si pospali, protože většinu čekala dlouhá cesta. Na hřbitově v Radomyšli jsme vzdali poctu Alixovi, rozloučili se a postupně se rozjeli domů.

17. srpna - procházka po slavkovském bojišti. Akci připravil 5. pluk pěšího dělostřelectva. Nachystal jsem si povídání o dělostřelectvu v bitvě u Slavkova. Ale díky vydatnému dešti a několika strženým železničním mostům jsme musel zůstat doma. Prostřednictvím nedobového spojení pomocí mobilu jsem se dozvěděl, že se akce vydařila a všichni byli spokojeni.

13. - 15. září - Hamiltony. Tradiční akce pro všechny, kteří se chtějí vyřádit v dobových podmínkách. Tentokrát jsem na půl dne přijel i já, protože jsem potřeboval vyřídit některé klubové záležitosti. Když si vojáci začali užívat, seděl jsem už ve vlaku.

11. - 13. října - Strakonice, secvičná Zdravotní služby. Akci původně plánovanou do Přízřenic u Brna nám zhatilo počasí a tak nakonec všichni s povděkem přijali teplo mého domova. Dohodli jsme se, že nadále budeme vystupovat jako organizačně samostatná jednotka v rámci klubu pod názvem 10. prapor zdravotní služby. Hlavním cílem secvičné byla příprava našeho vystoupení, se kterým bychom byli schopni zúčastnit se akcí nezávisle na ostatních jednotkách klubu. Premiéru jsme se rozhodli uskutečnit na akci Slavkov 2002.

29. listopadu - 1. prosince. Slavkov 2002 se stal první akcí, kde náš klub zastupovaly čtyři samostatné vojenské jednotky.

V pátek navečer jsme se všichni společně ubytovali v jedné škole ve Slavkově, kde byla většina francouzských jednotek, členů ENS. Potom se ale naše cesty rozešly.

Naši granátníci, voltižéři a dělostřelci se společně s dalšími jednotkami ENS zúčastnili nočního přepadu spojeneckého ležení u Tvarožné. Tma, mlha, mrholení a bláto zchladily jejich počáteční nadšení. My, zdravotní služba, jsme zatím nechali své kamarády "krvácet" bez pomoci a raději jsme ve vyhřátém hostinci plánovali naše zítřejší akce.

Sobotní ráno bylo pro všechny velmi příjemným překvapením. Po mlze a dešti nebylo ani památky. Při pochodu na slavkovské náměstí na nás zpoza mraků vykukovalo sluníčko. Naše bojové jednotky čekalo dobývání zámku obsazeného spojeneckými vojsky a na nás premiéra akce podle nového scénáře. Výstřely z děl zahájily francouzský útok. Spojenci však odolávali tak, že to vypadalo, že se do zámku vůbec nedostaneme a my budeme budovat polní obvaziště na náměstí. Když se konečně útočící Francouzi prodrali davy diváků a začali vytlačovat spojence ze zámku, vyrazili jsme konečně i my. Přinesli jsme raněného, už téměř "vykrváceného", na čestné nádvoří, kde bylo naše stanoviště. Za námi se hrnuli diváci a tak jsme mohli začít s amputací "prostřelené" ruky. Byli přinášeni další ranění. Sek šavlí na hlavě, kulka v zápěstí, Rakušan střelený do hlavy. Když kolem procházel náš generál, byl šokován stejně jako diváci. Generálka měla úspěch, všichni ranění přežili.

Odpoledne, na tradičním bojišti pod Santonem, jsme už mohli rozvinout svůj dopolední úspěch. Vlastní bitva pod Santonem byla připravena netradičně, zřejmě se záměrem přiblížit se historické skutečnosti, kdy v blízkosti tohoto místa útočil Bagration proti Lannesovi a později naopak. Boj spojenců o francouzská polní opevnění a následný protiútok se zapojením kopce Santon do bitevního prostoru uspokojil většinu "bojujících". Jako všechno "poprvé" sklidilo však toto pojetí i řadu výtek.

Pro nás však bylo důležité, že naši činnost v této akci řídil sám generál. Během bitvy jsme dvakrát předvedli celou činnost s amputací, šitím a obvazováním, včetně evakuace, nebo spíše útěku, před útočícími spojenci. Při odchodu z "bojiště" jsme si uvědomili, že si nás většina diváků všimla, což pro nás bylo největší odměnou. Mně i mým spolubojovníkům, nebo spoluléčitelům, se dosti dlouho po půlnoci dobře usínalo.

V neděli jsme se netradičně vydali uctít památku padlých na Krchůvek nad Křenovicemi. V Křenovicích jsme se setkali s našimi přáteli ze SHŠ Buhurt, kteří hostili další vojenské jednotky. V jejich polním ležení jsme se občerstvili a hlavně jsme si prohlédli jejich perfektní klubovnu. Pietní akt na Krchůvku byl dost jednostranně zaměřen na císaře Napoleona, což nevyvolalo všeobecně příznivý ohlas. Potom se část jednotek přesunula na Mohylu míru.

My jsme ale čekali na autobusy, které nás odvezly do Slavkova, kde jsme se sbalili a vyrazili do vzdálených Čech. Při odjezdu jsme potkali první autobus vracející se z Prace. Za téměř jasného počasí jsme se dostali až domů.

Součástí akce byla řada akcí doprovodných, na které jsme se nedostali. Pokud chcete vědět i o nich a hlavně těch budoucích, obraťte se na www.austerlitz2005.com.

Tak skončil náš "válečný" rok 2002.

Všem čtenářům této stránky přeji hezké Vánoce a spokojenost v roce 2003, ve kterém se dočkáte změn, alespoň na této stránce.